Člověku se jeden nikdy nezavděčí.
Já se snad picnu. Sotva po dlouhé době vylezlo minulý týden slunce, nacpal se před něj měsíc a skoro celé nám ho schoval! No, není to pech?
Abych pořád neremcala a vy neměli pocit, že žít na Islandu je utrpení, připomenu si poslední dny.
Prvně se slunce ukázalo v úterý. Svítilo a pralo celý den, já vytáhla běžky a zničila se ve stopě v Bláfjöll. Nikdy jsem vpodstatě ve stopě nelyžovala, ale při těch pár letošních pokusech mě to docela chytlo. Až tak, že jsem se zapsala do místního běžkařského klubu. Podpora malých sportů je jistě ušlechtilá. Potkala jsem se tam s jedním Norem a shodli jsme se na tom, že by stálo za to tady vyzkoušet biatlon. Pak jsem se smutně zadívala do dálky a řekla, že k tomuto sportu tu chybí jedna podstatná věc, bezvětří.
Koncem týdne jsem si trošku popracovala, měla super soukromé skupinky a se všemi byla náramná sranda. K ledovcové laguně jsem tentokrát dostala malé auto a tak jsme se podívali i na místa, která pro mě při předchozích zájezdech byla nepřístupná.
V pátek se skoro až nečekaně vyjasnilo a my si užili senzační zatmění slunce. Sice k dokonalosti ždibeček chyběl, ale i tak to stálo za podívanou a odteď budu mít jedno parkoviště na jižním pobřeží navždy spojené s tímto zážitkem. Přinejmenším do příštího zatmění, tentokrát úplného, které bych chtěla vidět z vrcholu Snæfellsjöklu, který si potom sjedu na lyžích.
Ten samý den jsme oslavili rovnodennost a dny už teď jsou opravdu dlouhé. Rozhodně už nevydržím spát do poledne a světlo v osm večer má také své výhody.
Dneska jsem se byla podívat v novém muzeu velryb, kde mají úžasné modely v životní velikosti.
Ráno se mi za oknem objevily první, nesměle vykukující, krokusy. Sice na ně teď padají obří sněhové vločky, ale jaro už se zahnat nedá a já netrpělivě vyhlížím prvního kulíka.
dankajis 