Azimut, deklinace,

buzola, mapa – orientace

I mistr tesař se někdy utne. Cvičení dělá machry. Zkrátka, orientačních cvičení a kurzů není nikdy dost. Ten můj zatím poslední byl součástí záchranářského výcviku.

V pátek večer jsme se poskládali do autobusu a tmou jeli do pohoří Tindfjöll. Já osobně se snažila urvat alespoň pár minut spánku navíc, ostatní netuším. Na úpatí hor jsme nandali batohy a pokračovali nocí kousek výše, k louce nad potokem, kde jsme pro tento víkend zastanovali. Oproti tomu, čím nás strašila předpověď počasí, se na obloze objevilo i pár hvězdiček, bylo bezvětří a přenádherná noc.

Sobotní budíček byl opravdu nepříjemně brzký – už v šest hodin. Hodinu na to jsme už dupali do kopce. Pod námi se začínaly objevovat krásné výhledy a ojedinělé první sluneční paprsky. Základním táborem nám byla, po asi 5kilometrovém výstupu chata patřící našemu oddílu. Obvykle se při tomto kurzu spí v ní, ale protože se nachází jen přes údolí od sopky Eyjafjallajökull, byla letos pod vrstvou popela a tím pádem neobyvatelná. Tak jsme si někteří jako rozcvičku dali mytí hrnců a vyhrabání stolu.

Náčelnický povel zněl jasně. Po skupinkách jsme se dostavovali do „hlavního stanu“, kde jsme dostali zeměpisné souřadnice. Po té, co jsme si daný bod našli na mapě a byl nám schválen azimut, jsme vyrazili hledat první vlaječku. Náš první cíl vypadal velmi snadně. Možná proto jsme udělali několik přešlapů. Tím hlavním bylo to, že jsme si mysleli, že by vršek s názvem „Červěný kopec“ mohl být na pohled červený. Přitom buzola ukazovala jasně. Přesto jsme vylezli jinam, abychom zjistili, že jsme, nevíme kde. Ani ten druhý červený nebyl ten správný. Po třech hodinách putování nás opravdu překvapilo, že to byl ten jediný nečervený kopec v okolí, přesně ten, kam nás od začátku hnala střelka buzoly. Ke všemu dříve než jsme našli první stanoviště, začalo pršet a foukat.

U každé vlaječky bylo naším úkolem spojit se vysílačkou s vedením cvičení, přečíst písmena na vlaječce, zodpovědět  otázku na ní napsanou. Poté jsme dostali vysílačkou záludnější otázku týkající se orientace a pohybu v horách. Teprve potom, co jsme si to zasloužili, dostali jsme nové souřadnice a po schválení azimutu mohli vyrazit dál, většinou na další šílený kopec.

Takhle jsme po Tindfjöll pobíhali celý den. A pršet přestalo už jen parkrát na něco málo minut.

Kolem páté, když už se začínalo pomalu šeřit, si naše skupinka zaměřila nový azimut. Ač jsme byli kousek od chaty, měli jsme se škrábat na příšerný kopec asi 3 km od nás. Úkol je úkol, ani jsme neremcali. Nakonec jsme ušli jen těch pár desítek metrů k chatě, kde jsme byli odchyceni a posláni s košťatem dát trochu dokupy chatu. Rovnou jsme i uvařili ďábelskou večeři – fazole s párkem (poměr 1:1), k tomu jako předkrm párky a jako zákusek párky. Tak to dopadá, když se řekne, že každý má přinést plechovku fazolí a párky.

Postupně se začali scházet i ostatní skupiny a tak jsme si ten mokrý zapopelený prostor aspoň trochu zadýchali.

V noci za tmy a deště jsme se ještě museli vrátit na tábořiště. Spánek nám byl ale dopřán jen na pár hodin. Kdy naposledy jsem zažila noční bojovku? Asi budu muset zatnout zuby a začít si zvykat. Někdy kolem druhé hodiny jsme byli vyhnáni opět do deště hledat jakéhosi ztracence. Naštěstí nebyl daleko a za pár desítek minut jsme byli zpět v teplých a suchých spacácích.

Nedělní ráno bylo vlezlé, mokré a mlhavé. Všechno jsme sbalili a vydali se opět těch pět kilometrů k chatě, protože autobus nás měl vyzvednout večer na druhé straně hor. Mlha, lepší věc jsme si na orientační kurz přát nemohli. Museli jsme se spoléhat jen na buzolu. Tato část pro mě byla asi nejsilnějším zážitkem. Ještě nikdy se mi nestalo, abych si v mapě zaměřila azimut, nastavila ho na buzole a šla 12 km v jednom kuse jen podle střelky přímo za nosem.

Když jsme se v pozdním odpoledni přiblížili našemu cíli, nebyl už nikdo zcela suchý. Navíc jsme byli odporně oblepeni sopečným popelem. Ještě jeden perný úkol nás ale čekal. Brod. Tři ramena řeky Eystri-Rangá, každé asi 10 m široké. Naboso. Myslím, že si dokáži představit, jaké to musí být, chodit po střepech. Člověk si vytrpěl každý kamínek, navíc je proud mlel přes nohy ze všech stran.

Kousek za řekou nás vyzvedl autobus, z batohu jsem vybalila ještě jednu sadu suchého oblečení a jelo se domů. Měla jsem silné nutkání vzít v gumových rukavicích celý batoh a svrchní oblečení a vyhodit to do nejbližší popelnice. Ten mokrý popel je opravdu neuvěřitelný hnus. Nakonec jsem všechno přece jen dala sušit a ještě teď vymetám popel z pokoje.

Závěr? Bezvadný víkend s partou fajn lidí a perfektní cvičení orientace v terénu. Ponaučení? Věřit mapě a buzole. Zjištění? V přepočtu na kilometr mě pořizovací cena bot vyjde skoro stejně jako auto.

fotky